International Affairs / Mezinárodní dění

„Trumpovo prezidenství je rizikem pro Evropu“, „konec Pax Americana“, „„Děsivé”: Trumpův výběr do kabinetu vyvolává v Evropě znepokojení“: v tomto duchu se nesly povolební titulky liberálního deníku Politico, který svou redakční linií primárně cílí na politický establishment v Bruselu. Zachytil tím emocemi nabitou náladu, jaká již nějakou dobu panuje v „evropské čtvrti“, kde sídlí instituce Evropské unie, diplomatických zastoupení a všudypřítomného byznysu. Vášně, které se při volbách na šéfa Bílého domu mezi liberálními kruhy probudily, byly silnější než u letošního hlasování do Evropského parlamentu; v jakémsi projevu kolektivního nevědomí o tom, kdo má na kontinentu poslední slovo. Unijní politické špičky, počítající s triumfem dosavadní viceprezidentky Kamely Harrisové, se při sepisování „srdečných blahopřání“ musely zapotit a navíc rychle zapomenout na svá předchozí unáhlená vyjádření. A ne každý to měl dobře natrénované jako náš prezident Petr Pavel. Tyto tanečky stojí v kontrastu s reakcí zemí „globálního Jihu“, jejichž představitelé Trumpa zahrnuli vřelejšími gratulacemi, než vítězného Joe Bidena v roce 2020. Dodejme, že se tato odezva se netýká pouze elit: průzkumy veřejného mínění došly ke stejnému závěru. Na rozdíl od Evropanů si většina občanů v Argentině, Indii, Indonésii, Nigérii, Saúdské Arábii a Turecku Trumpovo vítězství přála. Možná překvapivě mají od nového prezidenta velká očekávání i Ukrajinci. Proč se tedy mínění v Evropské unie natolik rozchází se zbytkem světa?

Nejprve si uveďme fakta k výsledkům: vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách ve Spojených státech bylo drtivé – aneb „landslide“, jak se říká v anglicky mluvícím světě. Staronový kandidát vyhrál se značným náskokem na celkový počet volitelů (312 ve prospěch Trumpa, 226 pro Harrisovou, viz. grafický přehled pod tímto odstavcem) a o chloupek mu uniklo zvolení většinou všech hlasů voličů (49,9 %). V letošních volbách zároveň dokázal obnovit kontrolu Republikánů nad demokratickými baštami, jako jsou státy Pensylvánie (volící Demokraty od počátku milénia) nebo Wisconsin (demokratický stát od konce 80. let, Trump zde vyhrál v roce 2016, v roce 2020 se mu to ale nepodařilo). Je to poprvé od znovuzvolení George Clevelanda v roce 1892, co zvítězil bývalý prezident, aniž by přímo navazoval na svůj předcházející termín. Za povšimnutí stojí také značný nárůst podpory u hispánských voličů (2016: 28 %, 2020: 32 %, 2024: 46 %), co svědčí o tom, že nové, národně konzervativní, „proti-wokistické“ směřování Republikánů získává v americké společnosti širší podporu. Na závěr připomeňme, že Republikáni mají nyní pod kontrolou jak Senát (53:47), Sněmovnu reprezentantů (220:215) i většinu konzervativně smýšlejících členů Nejvyššího soudu (6:3).

V důsledku bude mít Trumpova druhá vláda silný mandát jak ke změnám na domácí půdě, tak k prosazování slibované „silné Ameriky“ v zahraniční politice. Zatímco ideologie, kterou můžeme zkratkou nazvat „globalistickým liberalismem“, a která poslední tři dekády dominuje západní politice, klade rovnítko mezi národními zájmy a blahem lidstva (koncepty, které se většinou zázračně prolínají s tím, co je dobré pro Spojené státy), trumpistický národní konzervatismus volí jiný přístup. O cílech a prospěchu USA mluví bez okolků, až neotesaným způsobem (jako v případě migrační politiky), který je pro Evropu a obzvláště její liberální politiky atypický. Přijetí existence odlišných státních priorit otevírá cestu k hledání průsečíků s jinými národy, čímž se dá objasnit naděje států mimo Západ k pragmatičtější spolupráci než v případě neokonzervativní politiky Joe Bidena. Očekávat, že nová administrativa bude obhajovat americké zájmy méně razantněji než Demokraté, by ale bylo bláhové. Ideologie může oscilovat mezi větším realismem a idealismem, izolacionismem a intervencionismem – materiální faktory, se kterými operuje světové velmoc, ale zůstávají neměnné. Potenciál ke spolupráci je ale větší než v případě dosavadního politického kurzu, kdy Bílý dům prosazoval tzv. „řád založený na pravidlech,“ na jejichž interpretaci si Spojené státy uzurpovaly monopol.¹ Ten v rétorice Západu nahradil mezinárodní právo a na jeho místo postavil „pravidla“. Tato „pravidla“ mají tu vlastnost, že nejsou nikde napsána, a mohou se tedy libovolně měnit (tento atribut sdílí se „západními hodnotami,“ kterými se argumentuje obdobně). Není posun od tohoto pokrytectví krokem, který by měla vítat i Evropská unie?

Podstatný je další faktor a tím je skutečnost, že Trump ve Spojených státech vyhrál nikoli navzdory, ale kvůli své populistické a národně konzervativní rétorice. Důraz na národ a zájmy „běžného člověka“, boj s masovou migrací, odmítání politické korektnosti, obzvláště pak ve své extrémistické podobě (wokismu), obchodní politika založená na aktivním využívání cel, to vše společně s onou vulgárnější rétorikou jsou aspekty, které liberální elity odpuzují. V důsledku nechápou, a to nezávisle na tom, jestli se jedná o evropská národně populistická hnutí, nebo Trumpových Republikánů v USA, co je může činit mezi lidovými vrstvami přitažlivými. Opakovaná zděšení liberálních elit po volbách v Maďarsku, Rakousku, Rumunsku, nebo třeba Slovensku jsou autentická a, jak zmiňuje francouzský myslitel Alain de Benoist, napovídá to, že jsou tito lidé ve svém „wishful thinking“ nepoučitelní.² Rostoucí nepopularita současného liberalismu nevede k pozastavení se nad tím, proč lidé v této politice čím dál častěji vidí „extrémismus středu“, ale k hledání všemožných externích viníků.³ Tedy dezolátů, deplorables a středoamerických vidláků, kteří nerozpoznají svůj skutečný zájem a jsou zcela ve vlivu dezinformací a všemocného ruského vlivu. Trumpova předvolební kampaň se dá hodnotit v termínech „postpolitiky“, tedy jednodušších, úderných sloganů a bombastických sjezdů s rázem televizní show.3 Opravdová sebereflexe by nicméně vyžadovala uznání, že tímto směrem se odebírají všechny politické směry na Západě. Bylo tomu tak i v případě komunikační strategie Harrisové, která v tom však byla o dost méně úspěšnější a přesvědčivější: jediným autenticky znějícím bodem jejího programu byl boj proti potratům.⁴

Vládnoucí představitelé Evropské unie jsou tímto vývojem zasaženi obzvláště silně, protože svou legitimitu a politickou budoucnost postavily exkluzivně na ideologii vítězícího neoliberalismu. Tím podstatnější je fakt, že je představa jednotného Západu „stojícího na správné straně dějin“ proti narůstajícím silám autoritarismu a „neliberalismu“ (jak jsou označovány všechny politické síly, které odmítají s liberální ortodoxií), je nyní nahlodána v jeho hegemonickém centru. Přitom se v Trumpově případě nejedná o žádnou revoluci, spíše na návrat do dob, kdy Spojené státy prosazovaly svou politiku s důrazem na národní zájem a s tradičně konzervativním rázem v domácí politice (typickým příkladem je politika Richarda Nixona a Henryho Kissingera). Nedochází k ústupu americké velmocenské politiky, ani k revizi moderních a osvícenských principů a už vůbec ne k přehodnocení politicko-ekonomického základu volného trhu a fungování společnosti samopohybem „hodnoty – kapitálu“.⁵ Zvláště, když je tento politický směr zastupován magnáty z byznysu jako Trump a Elon Musk. Trumpova politika bude z hlediska hospodářské politiky a práv pracujících spíše krokem zpět v porovnání s administrativou Joe Bidena, který byl více sociálně orientovaný než Barack Obama, nebo Bill Clinton.⁶

Častou námitkou je, že ze strany nové americké vlády se mohou očekávat kroky, které ohrozí Evropskou unii a obzvláště pak její trh. Jistě, hrozba navýšení cel je reálná a dopad na evropský automobilový průmysl, který zápolí (mimo jiné vlastním přičiněním) s následky politiky „Zeleného údělu“, může být existenciální. Kritici, kteří to zmiňují, často přehlížejí, že ničivý dopad na ekonomiku EU měla již Bidenova politika. Zapletení evropských států do zástupné války s Ruskem o Ukrajinu pod vedením Washingtonu zbavilo průmysl Unie levného plynu a ropy. Navíc bylo Německu toto poselství doručeno vskutku spektakulárně: zničením plynovodu Nord Stream, do nějž byly ať již přímo, nebo nepřímo zapojené Spojené státy.⁷ EU také ochotně spolupracovala na vlastním odříznutí od lukrativního ruského trhu a za potlesku Evropského parlamentu přijímá jeden sankční balíček za druhým s intenzitou v nepřímé úměrnosti k jejich dopadu na ruské válečné snažení. Hrozí, že ukrajinský konflikt, respektive jeho následky, bude většinově financovat právě Evropská unie a k tomu ponese bezpečnostní rizika toho řešení, na kterém se domluví Moskva a Washington. Evropská hlavní města, v zdánlivém přehlížení této situace, zatím do poslední chvíle roztleskávají vojenskou eskalaci prosazovanou Bidenovou administrativou.

Snížená přítomnost Spojených států na evropském kontinentu by proto postavila Evropskou unii, eufemisticky řečeno, do prekérní situace. Na jedné straně příchod nové politiky do Washingtonu hrozí trpkým rozbitím iluze o jednotě transatlantického společenství, na straně druhé na tento obrat nejsou evropské elity ani ideologicky, ani materiálně připraveny. Řečeno jinak: artikulace a obhajoby národních zájmů, natožpak zájmu evropského bloku jako celku, nejsou po desítkách let vojenské a geopolitické závislosti na Spojených státech schopny. Místo toho si navykly přejímat koncepty americké zahraniční politiky a ospravedlňovat je ideou jednotného transatlantického společenství v podobě „západní identity“ a v poslední době zaříkáváním manter „řádu postaveného na principech“.

Závislost Západní Evropy na Spojených státech má kořeny na konci druhé světové války v kontextu vznikajícího bipolárního světového uspořádání. Například poskytování finanční pomoci v rámci Marshallova plánu bylo podmíněno splněním některých amerických politických požadavků.⁸ Od 40. do 70. let, jak uvádí norský historik Geir Lundestad, plnily USA úlohu „impéria pozvaného svými hostiteli“ – západoevropské vlády si o americkou přítomnost jak v ekonomických, tak vojenských oblastech aktivně žádaly.⁹ Na oplátku Američané vyžadovaly některá zásadní politická rozhodnutí – jmenujme například opětovné ozbrojení Německa.¹⁰ V každém případě byla hegemonická role Američanů vyhodnocena jako přínosná na základě národního zájmu Francie, Velké Británie, Západního Německa – jak kvůli poválečné hospodářské devastaci, tak kvůli sovětské kontrole na východní Evropou. Nebylo to v prvé řadě kvůli ideologii, ale na základě kalkulu či racionálního přesvědčení, že Západní Evropa jako „třetí síla“ je v poválečném okamžiku neuskutečnitelná.

Určitá změna nastala v 60. a 70. letech, tedy v době, kdy byla Francie pod vedením Charlese de Gaulla rozčarovaná z úlohy Američanů v bezpečnosti Evropy, a kdy západoněmecký kancléř Willy Brandt začal inicioval politiku normalizace vztahů s východoněmeckými státy. Na jedné straně probíhaly francouzsko-německé snahy odštěpit se od závislosti na USA – které Američané torpédovaly jako „zbytečné duplikování NATO“. Na straně druhé začala výstavba (nejprve) ropovodů a poté i plynovodů ze SSSR do Západní Evropy, na které se aktivně podílely i evropské firmy, včetně dodávek technologického know-how.¹¹ Kromě obchodního zájmu v tom byla i strategická koncepce – diverzifikace zdrojů směrem od OPEC. S tím Spojené státy také nesouhlasily a i tento západoevropský kurz se snažily aktivně narušit.¹²

Konec studené války poskytl příležitost k utvoření nové bezpečnostní architektuře v Evropě, která, jak je dobře známo, zůstala nevyužita. NATO nejenže nezaniklo společně s Varšavskou smlouvou, ale navzdory slibům daným Gorbačovovi se aliance od druhé poloviny devadesátých let začala rozšiřovat na východ. Na počátku milénia se zdálo, že západoevropské země se opět snaží o nezávislejší politický kurz, když společně s Ruskem vystoupily proti americké invazi do Iráku v roce 2003. Retrospektivně to byl spíše poslední záchvěv nezávislé evropské politiky – Spojeným státům byla “pozvánka“ prodloužena do neurčita.

Pro evropské elity tento stav spojoval příjemné s užitečným. Na jedné straně byly zbaveny primární úlohy politického vedení, tedy artikulovat strategické koncepty veřejného blaha v mezinárodním rámci a orientovat hospodářské investice tímto směrem, na straně druhé se ve své lenosti mohly cítit morálně na výší. Americká politika se sítí think tanků a dalších vlivových organizací je utvrzovala v představě, že jsou spoluarchitekti struktury posvěcené rozumem, a převyšují tak různé parochiální a zpátečnické zájmy států, které nadále operují v překonaných intencích národního zájmu. I tak se dají vysvětlit až neurotické a agresivní reakce Evropské komise vůči politickému směřování zemí jako Maďarsko a Slovensko, které toto vnímání sebe sama začaly narušovat. Stejná politika, který nyní nastupuje do Bílého domu, se tedy nejspíš projevuje jako těžko potlačovaná osobní nenávist vůči Trumpovi. Tento vývoj ohrožuje ve své podstatě legitimitu dosavadního kurzu směřování Evropské unie a s tím i ospravedlnění dosavadní závislosti na americké obraně. Pokud evropští politici mluví o tom, že se obávají „izolace“ ze strany nové administrativy ve Washingtonu, je nutné je brát za slovo.

Ve skutečnosti je pro Evropskou unii největší hrozbou prohloubení vlastní bezmocnosti. Podle prohlášení Trumpa a jím nominovaného vládního kabinetu se dá očekávat, že Spojené státy budou chtít co nejrychleji vystoupit z ukrajinského konfliktu. Nikoliv proto, že by mezi Republikány panovala náklonnost k Rusku, nebo obzvláště toužili obnovovat evropský mír a stabilitu. Z pohledu nové administrativy je ukrajinský konflikt ztrátovou a rizikovou záležitostí, z které je nutné co nejrychleji vystoupit a ideálně přepsat ztráty na popletené evropské spojence, kteří dosud věří, že jejich strategické zájmy jsou zastupovány americkou hegemonickou politikou. EU hrozí, že bude mít na svých hranicích rozzuřené Rusko, bude samostatně financovat obnovu válkou zničené Ukrajiny a bude nakupovat převážně zbraně od amerických zbrojařských koncernů. Bez toho, aniž by budovala vlastní vojenské kapacity a průmysl. Dá se očekávat, že spíše než hledáním vlastní geopolitické koncepce naše politické špičky zareagují tak, že se budou držet identity „obránců transatlantické vazby“ a budou doufat, že za čtyři roky se politická situace ve Spojených státech obrátí a k moci se opět dostanou Demokraté. S tím mají zkušenosti z Trumpova předchozího mandátu, kdy zvolily stejnou strategii. Nejnovější objednávky amerických stíhaček, protivzdušné obrany a snaha posilnit přítomnost americké armády na kontinentu směřují právě tímto směrem: přivázat se k americké administrativě ještě silnějším poutem, jelikož o vlastních politických alternativách nemá vedení EU žádnou představu. Značně nápomocná v tom bude institucionální setrvačnost „hlubokého státu“ se svým neokonzervativním naladěním: od úředníků v klíčových silových sektorech se žádná náklonnost Trumpově administrativě očekávat nedá. Do zahraniční politiky budou naopak vysílat opačné signály.

Pokud k tomu doplníme záměr Evropské komise pod staronovou předsedkyní Uršulou von der Leyen pokračovat v „environmentální politice shůry,“ bez ohledu na reálný stav hospodářství a průmyslu, stav věcí reálně hrozí krachem projektu Evropské unie. Postupné rozdrobení bloku na národní státy přitom nebude vítězstvím. Nejen, že jsou české a jiné národní elity v zajetí stejně zastaralých liberálních konceptů jako instituce EU, ale navíc nebudou mít prostředky k hájení autonomní politiky v novém multipolárním a multilaterálním světovém uspořádání s několika velmocenskými póly. I když někteří přijmou tento vývoj s potěšením, který si instituce EU se svou politikou a absencí demokratické legitimity zaslouží, lze si stěží představit, že by toto mocenské vakuum bylo pro evropské národní a kontinentální zájmy prospěšné. Evropská unie jakožto celek silný navenek, ale zasahující pouze do nezbytných vnitřních záležitostí národních států, je politicky nezbytný. Jak poukazuje například belgický historik David Engels, dosavadní politika EU směřovala přesně opačným kurzem.¹³ Reguluje sebemenší aspekty vnitřního trhu a kulturně-společenského směřování svých členských států, zatímco postrádá nezávislou zahraniční a obrannou politiku navenek.

Exemplární je příklad politiky Bruselu a evropských států k válce na Ukrajině. V zájmu kontinentu co nejrychlejší ukončení konfliktu, ideálně ještě před tím, než přešel do horké, vojenské fáze v únoru 2022. Místo toho se Brusel vzdal veškerých diplomatických snah a zcela se přimkla neokonzervativní linii americké administrativy: tedy maximální poškození Ruska a odstřižení jeho vazeb s Evropskou unií. V měnícím se multipolárním světě přitom EU potřebuje na svém kontinentu stabilitu, usměrnění nacionalististických vášní, obchodní a technologická partnerství s Ruskem a dalšími partnery. Nikoliv jednostrannou závislost na jediné velmoci, která úpadek své mezinárodní prestiže a kredibility jí podporovaných institucí (na čemž byl skutečný základ americké moci), kompenzuje rozdmýcháváním vojenských konfliktů po celém světě. Bylo by v zájmu Evropské unie přičinit se k obnovení mezinárodního práva, které musí platit stejně pro všechny, nikoliv s výjimkou pro klub privilegovaných s „řádem postaveným na (vlastních) pravidlech“. Je také potřeba urgentně zavést pravidla pro používání dronů, umělé inteligence a robotických systémů, obnovit mechanismy na kontrolu šíření jaderných zbraní na všechny státy, co je mají ve výzbroji, zavést nové principy pro rozmisťování raket a obranných systémů, v případě Evropy platných pro EU/NATO, stejně jako pro Rusko. Nic z toho se bez obnovení vztahů s Ruskem nedá uskutečnit. Bude to vyžadovat rozpoznání komplexních příčin ukrajinského konfliktu, kde není bez viny Rusko, Ukrajina, Spojené státy, ani Evropská unie.

Je takový vývoj možný? Ne bez toho, aniž by si EU a evropské státy uvědomily nezbytnost uchopit svou zahraniční politiku do vlastních rukou. Je jisté, že Trump ani žádná jiná americká vláda v tom nápomocná nebude, o čemž si možná dělají iluze některá evropská národně konzervativní hnutí. Je také potřeba zamyslet se, jestli může tento politický obrat EU uskutečnit bez záměny vedení, které si svou legitimitu postavily na neoliberálním a neokonzervativním kurzu, který dosud nastavoval Bílý dům. Je téměř jisté, že současné elity si nezbytnou reflexí nad zvolením Donalda Trumpa nevezmou. Je proto na čase, aby si náležité závěry vyvodili evropští občané.

1. Z nedávných zamyšlení „nad řádem založeném na pravidlech” například ROBERT, Anne-Cécile. De l’«ordre fondé sur des règles». Le Monde diplomatique. 2024, č. 848. ↩︎
2. DE BENOIST, Alain. Les raisons profondes du succès de Donald Trump renvoient à des réalités très étrangères à l’Europe. Rozhovor vedl Yann Valerie. Blog Éléments. Dostupné na https://www.revue-elements.com/les-raisons-profondes-du-succes-de-donald-trump-renvoient-a-des-realites-tres-etrangeres-a-leurope/ ↩︎
3. Termín „extrémismus středu” používají (neliberální) kritici současné politiky běžně. Z francouzsky mluvící prostředí viz. DENEAULT, Alain. Le vrai visage de l’extrême centre. Le Monde diplomatique. 2024, č. 848. ↩︎
4. FRANK, Thomas. Kamala Harris ou l’illusion du changement. Le Monde diplomatique. 2024, č. 847. ↩︎
5. Termín „hodnota – kapitál“ pochází z německého myšlenkového směru Wertkritik. Více například na Wertkritik & Krisentheorie. ↩︎
6. Viz. například FANTASIA, Nick. Le retour du travailleur sur la scène politique américaine. Le Monde diplomatique. 2024, č. 848. ↩︎
7. Pro shrnutí nezávislého vyšetřování např. SCHEIDLER, Fabian. Trois scénarios pour un attentat. Le Monde diplomatique. 2024, č. 847. Der Spiegel, který dlouho prosazoval teorii o samostatně jednajícím ukrajinském komandu, před nedávném začal zmiňovat napojení jeho některých členů na CIA: DIEHL, Jörg et al. Wie ein ukrainisches Geheimkommando Pipelines sprengte.
   Der Spiegel [online]. 2024, č. 48 [cit. 09.12.2024]. Dostupné z: https://www.spiegel.de/politik/deutschland/nord-stream-wie-ein-ukrainisches-geheimkommando-pipelines-sprengte-a-7aceb6f8-060f-4d29-9ddd-582dfdaf4ac6 ↩︎
8. LUNDESTAD, Geir. Empire by Invitation? The United States and Western Europe, 1945-1952. Journal of Peace Research. Sage Publications, Ltd., 1986, roč. 23, č. 3, s. 268. ↩︎
9. Ibid. ↩︎
10. Ibid., s. 272. ↩︎
11. LEE, Jae-Seung a Daniel CONNOLLY. Pipeline Politics between Europe and Russia: A Historical Review from the Cold War to the Post-Cold War. The Korean Journal of International Studies. 2016, roč. 14, č. 1. DOI: http://dx.doi.org/10.14731/kjis.2016.4.14.1.105 ↩︎
12. Ibid. ↩︎
13. ENGELS, David. Plaidoyer pour l’Europe civlisationnelle : Comment conjurer notre déclin ? Éléments. 2024, č. 211. ↩︎