Po včerejší televizní debatě je kritických článků a nejrůznějších ohlasů spousta. Hodnocení se vyhnu, ale z politologického hlediska mě zaujalo něco jiného: neznalost, se kterou mnozí novináři a politici přistupují k Severoatlantické smlouvě. Příkladem je tento “hurá kovbojský” článek na Novinkách, kde redakce čtenáři tvrdí následující:
“Nejvíce asi pobouřil slovy, že by Češi neměli pomoci Polsku a pobaltským státům, pokud by byly napadeny. (…) Česká republika je členem NATO, jehož článek pět uvádí, že pokud je napaden jeden ze 30 členských států, pokládá se to za útok proti všem a ostatní členové přijdou napadenému na pomoc. Babišův postoj by na tom nemohl nic změnit.”
V reakci na Andreje Babiše tuto svéráznou interpretaci v televizi prezentoval jak Martin Řezníček (“Ale víte, na čem je založená kolektivní obrana NATO. Jeden pomáhá druhému v případě, že je napaden”), tak, překvapivěji, i Petr Pavel (“Takhle NATO funguje, ale zároveň funguje tak, je-li kterýkoliv ze členů napaden, tak ti ostatní mu přijdou na pomoc. To je ten článek 5.”) Podotýkám, že z kontextu vyplývá, že všichni výše uvedení mají na mysli pomoc vojenskou.
A teď se konečně podívejme na znění samotného článku 5, jak je citovaný přímo v dohodě:
“(…) pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.”
Jinými slovy, i v případě jeho vyvolání (první podmínka!) je článek 5 relativně flexibilní a neurčuje, že pomoc napadenému musí mít vojenský charakter. Hypotetické odmítnutí vyslání armády by tedy nebylo porušením Severoatlantické smlouvy. Ano, druhá věc je se bavit o porušení morálních závazků atp., ale co se týče samotného textu, taková povinnost tam z hlediska mezinárodního práva není.
Vedle toho existuje i článek 11, který stvrzuje, že “ustanovení budou smluvními stranami plněna v souhlasu s jejich ústavními postupy.” Prezident Spojených států by tedy měl nejdříve požádat k vyslání armády o souhlas Kongres, v ČR by podle Ústavy musel vyslovit souhlas Parlament, tedy Senát i Sněmovna. (V případě USA čistě teoreticky, protože se schvalování zahraničních intervencí Kongresem nejrůznějšími způsoby obchází přinejmenším od r. 1999.)
Nesmysly, které o členství v NATO šíří některá česká média, tak názorně shrnují veškerá úskalí s jejich snahou “bojovat s dezinformacemi”.
